Výpis z deníku #3 

Den blbec aneb hodní lidi existuji!

Včera jsem se probral v hotýlku ve vesničce Ghasa, dal snídani a vyrazil do vesničky Tatopani vzdálené asi 20km. Po cestě jsem dostal hlad a tak si nakupují ovoce u místního prodavače. Jen peněženka nikde... Batoh dvakrát převrátím vzhůru nohama a peněženka pořád nikde... Policejní stanice není daleko a tak jdu ztrátu nahlasit. Samozřejmě policista neumí anglicky a tak běží pro někoho z vesnice kdo anglicky mluví. Sepíšeme protokol dal vysílačkou vědět ostatním hlídkám které jsou po cestě a víc dělat nemohl. No ale co teď? Mám jen pul litru vody, jablko, 12 dni do odletu a do nejbližšího města nejméně 6 hodin cesty autobusem, jenže jsem bez peněz a platební karty... Nemám co jist a kde spát.
Jdu do nejbližší vesnice kde chytnu signál a mohl tak zavolat rodině, na pojišťovnu apod. Cestou vidím chlapka který na me mává at jdu za nim a vypadá, že potřebuje pomoct, tak radeji zrychlím. Je u studny a z nějakého důvodu nemohl hnout nohou. Natahnu ruku a pomužu mu překonat větší schod. Poděkoval a pověděl, že je na část těla ochrnutý a je pro něj složitý i sebemenší pohyb. Pomůžu mu domů donést vědro vody a začneme si povídat. Pověděl jsem mu o ztrátě peněženky a od te doby mi vše připadalo, jako malý zázrak který by však měl být naprosto běžný. „Nic se neboj, tvuj problem vyřešíme. Dnes prespis u mě doma. Máš hlad? Něco ti uvařím. Zítra pojedeme spolu do Pokhary (větší město v Nepálu asi 6 hodin cesty z Himálaji) cestu ti zaplatim a v Pokhare mám rodinu, tam můžeš zůstat a zařídit si vše potřebné” ani jsem nevěřil, jak může byt tak laskavý aniž by mně znal. „Já se omlouvám ale nemůžu vám za to nic dát, mám jen tento batoh” pak řekl větu kterou si budu pamatovat asi po zbytek života... „Ty jsi pomohl mně, já pomůžu tobě a ty zas druhým, tak to přece má být ” a vážně jeden dobrý skutek plodí další a další... Přijdu do vesničky, chytnu signál, dám vědět, co se stalo a jdu na policejní stanici nabit mobil a pro trochu vody. Mezi tím se to doslechla vesnice a z nejbližší restaurace mi donesli polévku ani jsem nevěřil co se mi to děje. Všichni se tak starali, až jsem tomu nevěřil. Jenže na další dny co budu dělat? Nemůžu přežívat díky dobroty druhých, snad mobil mužů prodat... do toho kolem stanice vidím procházet Briana a další dva které jsem potkal v basic campu před pár dny. Brian s úsměvem na tváří a s peněženkou v ruce. „Hej Tome, celý den tě hledáme!” neměl jsem slov... „Ležela na trávě asi 20 minut cesty od hotelu, kde jsme nocovali” nemohl jsem tomu uvěřit. V peněžence jsem měl vše! Peníze, karty, prášky proti alergii i fotky nejbližších a vše mi donesli. Ten jejich pohled nezapomenu a pořádně jsem nevěděl jak dostatečně poděkovat. Taková neuvěřitelná náhoda! Musel jsem ještě zajít za pánem, co mi chtěl pomoc ale už byla tma a po cestě se plazí mnoho hadů a tak je to nebezpečné jít pěšky. Naštěstí mi dal jeho tel číslo a jak budu v Pokhaře, tak ho tam vyhledám a musím mu poděkovat za jeho pomoc, kterou mi chtěl poskytnout.

Taky se mi ozvalo plno z vás aniž by jste mě pořádně znali, nabízíte mi i finanční pomoct nebo posíláte důležité rady či odkazy co v takových případech dělat, takže moc děkuji i Vám!

Dá se říct že v nouzi poznáš nejen přítele ale i lidi kteří pomůžou protože cítí že to je tak správné a vědí že dobrý skutek plodí další dobrý skutek a další a další.... J