Výpis z deníku #6

Jeden z nejlepších zážitků na mé cestě po Nepálu. 

Jako poslední zastávku jsem zvolil džungli na jihu Nepálu Chitwan. Do džungle musíte s průvodcem a můžete buď bezpečně jet s jeepem, nebo procházet se pěšky (levnější varianta) jelikož mi docházeli peníze a já se rád bojím, tak bylo jasný, že vyberu pěší variantu s průvodcem. 
Před vstupem do džungle mě a dvěma dalším turistům průvodce vysvětlit jak se máme chovat, když potkáme bengálského tygra. "Počkat... jak jako potkat tygra? Jako tady není žádný plot? Žádná ochrana? To se tady jako volně prochází ten tygr?" na to průvodce odpoví "neee jeden tygr ale tygři, žije jich tady víc jak 100 ale nebojte, mám tuto bambusovou tyč, která nás ochrání, kdyby nás chtěl tygr napadnout" aha hmmm děkuji...
"Počkat jak jako bambusovou tyč? Jak ta nám pomůže?" Usmál se a řekl "no pomůže je to kouzelná tyč a já s ni pro případ budu mlátit o zem a tygra to vyplaší" super, nevěděl jsem, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu, každopádně já už měl podělaný kalhoty a to jsme ještě nevstoupili do džungle. 
A prej pro případ že potkáme bengálského tygra, tak se mu máme upřeně dívat do oči a on odejde, ale zkuste se dívat tygrovi z očí do oči když ho potkáte v džungly 🙈 a s tímhle vstupujete do džungle a 8 hodin čekáte z které strany na vás skočí tygr. No myslím že celých 8 hodin jsem ani nemrknul.
Tygra jsme nepotkali (možná dobře, setkání by bylo asi ne moc dobré) ale na 30 metru jsem viděl medvěda, rozběhl jsem se za ním ať ho vidím blíž ale průvodce mě okřiknul a tak medvěda vyplašil... A jak byl pak na něj naštvaný chviličku. Mimo to jsme potkali nějakého toho krokodýla, nosorožce, moooc divokých prasat, opic, papoušků a plno dalšího a byl to opravdu úžasný zážitek a velký adrenalin a určitě musím znovu zkusit!

Na fotce jsou stopy drápů bengálského tygra a jeho teritorium.

Výpis z deníku #5

Je správné utratit peníze za cestování?

Ještě před cestou jsem nad tím často přemýšlel a pořádně nevěděl jak na to odpovědět. 
Cestou zpět jsem v letadle potkal dívku. Dali jsme se do řeči a dostal jsem otázku, proč cestuji a proč za to utrácím peníze, když si to vše můžu vyguglit nebo kouknout v telce. „Vždyť jste si za ty peníze mohl koupit třeba televizi, kterou budete mít několik let, kdežto váš výlet skončil po 7 týdnech a vše je zas při starém a nemáte nic hmatatelného, nic trvalého.“ A najednou jsem věděl jak na tuhle otázku odpovědět. Když utratím své peníze za cestování, tak vlastně investuji sám do sebe. To co zažiji, to co uvidím na vlastní oči, to co se naučím na cestách, se stane navždy mou součástí. Jsou to naše vzpomínky a zkušenosti, které utváří nás samotné, nikoliv materiální statky z kterých máme radost jen do té doby, než nám zevšední. I když svoje věci máme rádi a máme k nim vztah, tak pořád nejsou naší součástí. Ale zážitky ano. To, kým jsme dnes, je výsledkem všech našich zážitků a zkušeností.

Takže.... myslím že je jasné na co momentálně šetřím peníze J

Výpis z deníku #4

Tak tohle mám na cestování nejraději...

Nikdy nevíte co vás potká a kolik hodných lidi žije na tom světě.

Loučim se s Alešem, s kterým jsem trávil pár skvělých dni v Pokhaře. Díky Aleši! A jedu směr národní park Chitwan. Hudba v uších, pozoruji z okna krásnou přírodu a znovu jsem na cestě sám... V tom mě vyrušil spolucestující „Hi, where are you from?” a tak jsme si začali povídat. Bylo to asi 30 minut, co jsem se cítil opět sám na cestě než mě Sudarson oslovil. Studuje medicínu a zrovna jede na kolej. „Nejspíš jsi hladový po tak dlouhé cestě, musíš zajít k mému stríčkovi. Je to buddhista a strašně rád tě přivítá a pohostí!” Nechtěl jsem obtěžovat a tak jsem zdvořile odmítl, když ovšem naléhal tak jsem pozvání nakonec přijal. Nepřijal mě ovšem jen on s otevřenou náručí ale celá rodina, která se v krátké chvíli sešla v obývacím pokoji. Pověděl jsem, že jedu do národního parku a hledám průvodce, protože do parku nemůžu sám. A tak začali odvolávat agentury a hotely a pokoušeli se mi najít průvodce za nepálské peníze a tak bych to měl 4krat levnější než běžný cizinec. Mezitím odběhla didi do kuchyně (didi se označuje každá dospělá žena v Nepálu. V překladu je to něco jako starší sestra) ostatním jsem vyprávěl o naší krásné republice, mé rodině i přátel a ukázal fotky z cest. V tom mě zavolala didi ze je oběd hotový. Na stole byla velká porce Dal Bhat (tradiční jídlo v Nepálu, které obsahuje rýži, čočku, zeleninu, brambory na kary a další přísady. Dá se říct, co dům to jiný dal bhat. Taky se tomu říká "dal bhat 24hour power") bylo to vynikající a didi pozorovala, jak to do sebe dávám. Jedl jsem rukama, protože příbory neměli tak se trochu i smála, že to neumím. Sudarson mi ukázal jak se to ji rukama. Trik je v tom, že si jídlo naberete na špičky prstů a palcem si jídlo pristrcite do pusy, k tomu ještě si ještě pomůžete srknutím. Když jsem poprosil o další porci, byla moc ráda. Anglicky neuměla a tak poprosila Kumara ať mi vyřídí, že ji těší že mi chutná. Po jídle jsme si ještě chvíli povídali, ale pak jsem musel na autobus do narodního parku. Poprosil jsem je ještě o společnou fotku, aby mi vždy připomněla, jací hodní lidi na tom světě žijí. Se všemi jsem se rozloučil a moc poděkoval. Strýček mě pak hodil na motorce k autobusu a rozloučil se slovy „kdyby jsi s čímkoliv potřeboval pomoc tak se na mě prosím obrať. U nás jsi vždy vítán”. Ted už jsem v národním parku, seznámil jsem se s Badurem který tady hraje na kytaru a těší mě pocit, že v Nepálu se mám za kým s úsměvem vracet J

Výpis z deníku #3 

Den blbec aneb hodní lidi existuji!

Včera jsem se probral v hotýlku ve vesničce Ghasa, dal snídani a vyrazil do vesničky Tatopani vzdálené asi 20km. Po cestě jsem dostal hlad a tak si nakupují ovoce u místního prodavače. Jen peněženka nikde... Batoh dvakrát převrátím vzhůru nohama a peněženka pořád nikde... Policejní stanice není daleko a tak jdu ztrátu nahlasit. Samozřejmě policista neumí anglicky a tak běží pro někoho z vesnice kdo anglicky mluví. Sepíšeme protokol dal vysílačkou vědět ostatním hlídkám které jsou po cestě a víc dělat nemohl. No ale co teď? Mám jen pul litru vody, jablko, 12 dni do odletu a do nejbližšího města nejméně 6 hodin cesty autobusem, jenže jsem bez peněz a platební karty... Nemám co jist a kde spát.
Jdu do nejbližší vesnice kde chytnu signál a mohl tak zavolat rodině, na pojišťovnu apod. Cestou vidím chlapka který na me mává at jdu za nim a vypadá, že potřebuje pomoct, tak radeji zrychlím. Je u studny a z nějakého důvodu nemohl hnout nohou. Natahnu ruku a pomužu mu překonat větší schod. Poděkoval a pověděl, že je na část těla ochrnutý a je pro něj složitý i sebemenší pohyb. Pomůžu mu domů donést vědro vody a začneme si povídat. Pověděl jsem mu o ztrátě peněženky a od te doby mi vše připadalo, jako malý zázrak který by však měl být naprosto běžný. „Nic se neboj, tvuj problem vyřešíme. Dnes prespis u mě doma. Máš hlad? Něco ti uvařím. Zítra pojedeme spolu do Pokhary (větší město v Nepálu asi 6 hodin cesty z Himálaji) cestu ti zaplatim a v Pokhare mám rodinu, tam můžeš zůstat a zařídit si vše potřebné” ani jsem nevěřil, jak může byt tak laskavý aniž by mně znal. „Já se omlouvám ale nemůžu vám za to nic dát, mám jen tento batoh” pak řekl větu kterou si budu pamatovat asi po zbytek života... „Ty jsi pomohl mně, já pomůžu tobě a ty zas druhým, tak to přece má být ” a vážně jeden dobrý skutek plodí další a další... Přijdu do vesničky, chytnu signál, dám vědět, co se stalo a jdu na policejní stanici nabit mobil a pro trochu vody. Mezi tím se to doslechla vesnice a z nejbližší restaurace mi donesli polévku ani jsem nevěřil co se mi to děje. Všichni se tak starali, až jsem tomu nevěřil. Jenže na další dny co budu dělat? Nemůžu přežívat díky dobroty druhých, snad mobil mužů prodat... do toho kolem stanice vidím procházet Briana a další dva které jsem potkal v basic campu před pár dny. Brian s úsměvem na tváří a s peněženkou v ruce. „Hej Tome, celý den tě hledáme!” neměl jsem slov... „Ležela na trávě asi 20 minut cesty od hotelu, kde jsme nocovali” nemohl jsem tomu uvěřit. V peněžence jsem měl vše! Peníze, karty, prášky proti alergii i fotky nejbližších a vše mi donesli. Ten jejich pohled nezapomenu a pořádně jsem nevěděl jak dostatečně poděkovat. Taková neuvěřitelná náhoda! Musel jsem ještě zajít za pánem, co mi chtěl pomoc ale už byla tma a po cestě se plazí mnoho hadů a tak je to nebezpečné jít pěšky. Naštěstí mi dal jeho tel číslo a jak budu v Pokhaře, tak ho tam vyhledám a musím mu poděkovat za jeho pomoc, kterou mi chtěl poskytnout.

Taky se mi ozvalo plno z vás aniž by jste mě pořádně znali, nabízíte mi i finanční pomoct nebo posíláte důležité rady či odkazy co v takových případech dělat, takže moc děkuji i Vám!

Dá se říct že v nouzi poznáš nejen přítele ale i lidi kteří pomůžou protože cítí že to je tak správné a vědí že dobrý skutek plodí další dobrý skutek a další a další.... J

Výpis z deníku #2
Noc v národním parku v Západním Bengálsku.

Tohle je fotka z národního parku Sundarbans v Západním Bengálsku. To byl ten den, kdy jsme pluli v téhle loďce pozdě večer pozorovat hvězdy, které zářily víc než kdy jindy a z nedalekého ostrova hrála indická hudba. Ve vodě se třpytil plankton a vypadalo to, jako kdyby hvězdy spadly do vody a mohl jsem si na ně šáhnout. Pak bylo už jen čisté ticho... Po delší době jsme připluli k větší lodi, kde se dalo spát v podpalubí. Unavený jsem lehl a zatáhl síť proti komárům, která byla nad postelí. V pět ráno mě vzbudí rybáři chytající ryby do sítí. Jen jsem je pozoroval z okna v podpalubí a užíval krásného rána.

Výpis z deníku #1
Sloní rodinka

Jsou to dva dny a porad na to musím vzpomínat s úsměvem. Postupně mi dochází, co jsem vlastně viděl a zážitek se tak zda silnější než ze začátku. Cestou z Ooty do Mysuru jsme jeli přes národní park, řidič me však ujišťoval, že žádnou zvěř neuvidím v tuto hodinu, tak jsem nasadil sluchátka a únavou z dlouhé cesty usínal. V tom me probudí silné troubení a tak se podívám co se děje na cestě. Jenže nikdy nic tak nechápu kdo, co troubí a v tom se ozve další troubení. Řidič zpomalí a s úsměvem se podívá na mně. Podívej se na druhou stranu mi povídá a mně se rozzářili oči. Kousek od nás se pásla sloní rodinka ve volné přírodě a táta slon tam vytruboval. Nebyli to sloni ze zoo nebo ochočení aby vozili turisty sem tam ale rodinka, která si žila svobodně ve volné přírodě a kterých je na světě čím dál tím méně. I když to trvalo jen pár sekund tak nic tak úžasného jsem dlouho neviděl a věřím že, pokaždé když si na tenhle okamžik vzpomenu tak se musím usmát J  a přesně tohle jsou ty okamžiky, které ti zkrášlují život J těším se co dalšího mi indie přinese.