Tak jsem se vrátil z cesty "na kole do Gruzie a zpět" a všechny videa můžete vidět na youtube "Tomík na cestách"


https://www.youtube.com/watch?v=-wpdVQ7BUFA

Vyrážím na moji další cestu. Tentokrát kolem Černého moře :)

Cesta odjezdu se blíží a já si začínám uvědomovat do čeho jsem se to vlastně vrhnul.

- Nejdelší cesta na kole kterou jsem dosud urazil byla 60km. Ted mě čeká 8000km kolem Černého moře.
- Když jsem se před 5 týdny rozhodl, že podniknu tuhle cestu, tak jsem neměl kolo na kterém bych jel a ani penize na cestu. Měl jsem jen trochu odhodlání.
- našel jsem si tedy hned práci.
- hledal jsem sponzora který by mi zapůjčil kolo na cestu a popřípadě i vybavení k tomu potřebné - bezvýsledně. Pomohl až kamarád.
- mnoho kamarádů, přátel a lidí co ani neznám mi nabízelo a stále nabízí finanční pomoc.
- já však hledal sponzora a ne dárce a tak finanční pomoc od lidí odmítám.
- Kamarád mi chtěl tak moc pomoc, že se rozhodl založil obchod s prodejem kol aby mi mohl darovat kolo a stát se tak mím prvním a jediným sponzorem. Díky Ríšo!
- teď má mnoho práce se zařízením nového cykloshopu a zařizování potřebných věcí pro mé kolo. Např nechal vyrobit pevnou vidlici specialně pro mě.
- Kolo by mělo co nejdříve dorazit ze Slovenska.
- tak moc se těším na cestu že pomalu nemůžu ani spát.
- nikdy jsem nespal sám ve stanu a teď mě čeká mnoho samotných nocí ve stanu, pod širákem, v seníku, u cizích lidí a všude možně kde to jen půjde.
- naučil jsem se ruskou větu "za nocleh a jidlo budu pracovat".
- láká mě vylézt na nejvyšší horu Kavkazu o výšce cca 5600m.
- když odečtu nutné výdaje jako léky, helma, cyklistické oblečení, nářadí... tak na 3-4 měsíce cesty mám našetřeno 10000kč.
- hádám že budu lézt přes plot a krást jablka ze zahrad ať mám co jíst.
- navštívím 9 státu (Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Srbsko, Turecko, Gruzie, Rusko, Turecko, Rumunsko).
- jsem alergický na včelí bodnutí a pro případ bodnutí včely jsem si pořídil adrenalinovou injekci, která podle doktorky by mohla pomoc a zachránit mi život nebo taky ne a já opuchnu a už si nikdy nezašlapu.
- ještě nikdy jsem nebyl tak dlouho od přátel, rodiny a mého psa.
- největší podporu mám od rodičů.
- většina cyklistů a vlastně plno dalších lidí mi cestu rozmlouvá.
- nikdy v živote jsem se nepustil do ničeho podobného
- možná to zvladnu, možná ne. Každopádně je lepší to zkusit než jen o tom snít :)

Dnes pořádám ve spolupráci s City Bar Hranice akci na podporu Dětského oddělení Nemocnice Hranice. Všechny vás tam rád uvidím :)

Více info na https://www.facebook.com/events/1097031923687681/

Jaký byl další týden přípravy na cestu? Mám konečně sponzora a kolo!!!! Neuvěřitelný jak mi kamarád pomohl ❤

Tak tohle se mi hodně zalíbilo :)

za svým snem!

V našem městě se krásně žije. Pomalu mi to tady připomíná město Stars Hollow z Gilmorovych děvčat, kde jsou moooc ukecaní lidi a všichni o všech všechno ví.

Dnes mi prodavačka, ještě než stačila pípnout první zboží, stihla zeptat kolik peněz si beru na cestu. Trošku zaskočen jsem odpověděl, že tolik kolik stihnu vydělat. Chlapek ve frontě nečekal a zeptal se jestli už mám kolo a jestli si uvědomuji jak je 7000km daleko. Na to jsem jednoznačně odpověděl na obě otázky. „Nevím no”. Prodavačka si bere zpět slovo „Můj muž chce jet na kole do Vídně a zpět, prý že když jede tomik, tak si taky udělá výlet.” a to mě pobavilo 😃😃 popřáli mi šťastnou a bezpečnou cestu, poděkoval jsem, zaplatil a pelášil do prace :)

Dva týdny přípravy za mnou a? Nic moc no...

 Jaká bude moje další cesta? Ještě jsem nikdy nešel do něčeho podobného.

Takové to shrnutí mé cesty po Indii

Často dostávám otázku, proč jsem se vydal na cestu po Indii a Nepálu. No, je to jednoduché…Když jsem sfouknul imaginárních 26 svíček na mém imaginárním dortu, tak jsem si uvědomil, jak ten čas letí. Krátce na to mi umřel kamarád na rakovinu v poměrně mladém věku a mě došlo, že nikdy nevíme, kdy přijde náš konec. V tu dobu jsem byl v Anglii, dobře si vydělával ale k čemu ty peníze, když jsem od rána do večera v práci. I když mě práce bavila a kolektiv byl víc než super, tak jsem se rozhodl, že tam budu jen krátce a vydělané peníze co nejlépe zainvestuji.

V den mé výplaty jsem si koupil pár pivek na odvahu a jednosměrnou letenku do Indie a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Úplně se vidím, jak tam na letišti v Bombaji stojím s baťůžkem na zádech a chytám první taxík, který se přiřítil. Nevěděl jsem co a jak, co tady budu dělat? Jak si najdu ubytování? Jak autobus? Vlak? A jak se domluvím? S těmito myšlenkami sedím v taxíku a jedu na druhou stranu města. V tom mě taxikář s lámavou angličtinou vyruší a nabídne žvýkací tabák s nějakou divnou pastou, v které si ten tabák “promažete“. Začali jsme si povídat a od té doby začal můj strach z nejistoty a neznáma upadat. V Indii jsou milí, vstřícní, přátelští (často mě lidi, hlavně kluci, objímali, takže možná až moc přátelští) a i když jsem byl v 11 večer v Kalkatě uprostřed nejchudší ulice a hledal hotel, nebo spal dva dny ve vagoně s 23 dalšími Indi, tak jsem nikdy neměl o sebe strach. Vážně, celou dobu v Indii jsem se cítil bezpečně. I když Indové mají oči neuvěřitelně vražedné, jejich obličeje jsou tak skvěle vytvarované, že vyděsí každého cizince a tipujete, který z nich vás podřeže. Ve skutečnosti se stačí na ně usmát a úsměv vám vrátí desetinásobně a ještě s vámi prohodí pár vět. Neměl jsem tedy nikdy problém, že bych se ztratil, stačilo se zastavit a Indové přicupitali a zeptali se, s čím chci pomoc nebo dokonce si zašli 3 kilometry, aby mi ukázali vlakové nádraží.

Co mě ale nejvíce štvalo na Indii?

 je obrovský nepořádek a tím pádem i smrad a ten neustálý hluk z troubení. Krysy vylézaly večer a jednou jsem si zašel 2 kilometry, abych hejno krys obešel. Ve vlaku bylo mnoho žebráků, kteří žebrali tak, že začali tleskat vám před očima aby jste si jich všimli, když jsem začal taky tleskat, tak kulili oči, ale ostatní se aspoň zasmáli. Najdou se i tací, kteří si s vámi povídají jako největší přítel a poté si řeknou o peníze. Ve Varanasi za mnou přišel typický vousatý Ind s tečkou na čele a turbanem a začal mě zaklínat, ať jsem bohatý, ať mám rodinu šťastnou a zdravou. Po té si řekl o cca 1000kč a když jsem to odmítl, tak mě začal zase zaklínat, prej že to vše bere zpátky a že mi přeje vše nejhorší. Zaťukal jsem mu na čelo a šel jsem. Před takovými lidmi je ale obrana. Když za vámi někdo přijde a bude si chtít povídat, tak šance že chce prachy. Když ale někoho oslovíte o pomoc, tak vám pomůže rád J

Co mě nejvíce bavilo na indii?

Přesně to co mě štvalo na Indii to i miluji. Vše bylo úplně jiné a přišlo mi to jako na jiné planetě. Měl jsem jen měsíc na Indii a to je pořádně málo na to projít celou. I tak jsem navštívil národní parky, pláže, i velká města a vše bylo jedinečné. Líbí se mi mentalita lidí, jejich vstřícnost i jak jsou ochotní a milí. I to že mají málo a stejně se rádi podělí. Je to naprosto jiný svět, kde je možné snad cokoliv. Určitě bych chtěl Indii vidět znovu

No a na kolik mě Indie vyšla?

Jednosměrnou letenku jsem kupoval přes skypicker a vyšla mě tuším na 8900,-Kč. Kupoval jsem to na určité datům a tak jsou letenky často v této ceně. Občas se najde akce za cca 7-9000,-Kč tam i zpět ale to bývá datům často hodně dopředu, nebo mimo sezónu kde je teď neuvěřitelný vedro. Den v Indii mě vyšel průměrně na 250 - 300,-Kč na den. Do toho zahrnuji ubytko, jídlo, vlak, vstupy do parků… Dá se říct že je vše dvakrát levnější než u nás v republice. Jelikož v Indii sim karta s internetem neuvěřitelně levná a internet chytnete i tam kde ho chytat nechcete, tak jsem si vše snadno mohl buknout přes net. 

Něco na konec

Jestli někdo váháte, jestli jet do Indie nebo ne, a jestli je tam bezpečno apod. tak určitě jeďte! Indie je vyspělá země, s vysoce rozvinutou železniční sítí a extrémně levnou, 4G net na každém kroku, anglicky se dorozumíte u každého čtvrtého a když budete v koncích tak se o vás indové zaručeně postarají. Myslím že pro začátečníka ideální země :)

2 měsíce na cestách po Indii a Nepálu.... a jak vypadá nejkrásnější přivítání?

Výpis z deníku #6

Jeden z nejlepších zážitků na mé cestě po Nepálu. 

Jako poslední zastávku jsem zvolil džungli na jihu Nepálu Chitwan. Do džungle musíte s průvodcem a můžete buď bezpečně jet s jeepem, nebo procházet se pěšky (levnější varianta) jelikož mi docházeli peníze a já se rád bojím, tak bylo jasný, že vyberu pěší variantu s průvodcem. 
Před vstupem do džungle mě a dvěma dalším turistům průvodce vysvětlit jak se máme chovat, když potkáme bengálského tygra. "Počkat... jak jako potkat tygra? Jako tady není žádný plot? Žádná ochrana? To se tady jako volně prochází ten tygr?" na to průvodce odpoví "neee jeden tygr ale tygři, žije jich tady víc jak 100 ale nebojte, mám tuto bambusovou tyč, která nás ochrání, kdyby nás chtěl tygr napadnout" aha hmmm děkuji...
"Počkat jak jako bambusovou tyč? Jak ta nám pomůže?" Usmál se a řekl "no pomůže je to kouzelná tyč a já s ni pro případ budu mlátit o zem a tygra to vyplaší" super, nevěděl jsem, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu, každopádně já už měl podělaný kalhoty a to jsme ještě nevstoupili do džungle. 
A prej pro případ že potkáme bengálského tygra, tak se mu máme upřeně dívat do oči a on odejde, ale zkuste se dívat tygrovi z očí do oči když ho potkáte v džungly 🙈 a s tímhle vstupujete do džungle a 8 hodin čekáte z které strany na vás skočí tygr. No myslím že celých 8 hodin jsem ani nemrknul.
Tygra jsme nepotkali (možná dobře, setkání by bylo asi ne moc dobré) ale na 30 metru jsem viděl medvěda, rozběhl jsem se za ním ať ho vidím blíž ale průvodce mě okřiknul a tak medvěda vyplašil... A jak byl pak na něj naštvaný chviličku. Mimo to jsme potkali nějakého toho krokodýla, nosorožce, moooc divokých prasat, opic, papoušků a plno dalšího a byl to opravdu úžasný zážitek a velký adrenalin a určitě musím znovu zkusit!

Na fotce jsou stopy drápů bengálského tygra a jeho teritorium.

Výpis z deníku #5

Je správné utratit peníze za cestování?

Ještě před cestou jsem nad tím často přemýšlel a pořádně nevěděl jak na to odpovědět. 
Cestou zpět jsem v letadle potkal dívku. Dali jsme se do řeči a dostal jsem otázku, proč cestuji a proč za to utrácím peníze, když si to vše můžu vyguglit nebo kouknout v telce. „Vždyť jste si za ty peníze mohl koupit třeba televizi, kterou budete mít několik let, kdežto váš výlet skončil po 7 týdnech a vše je zas při starém a nemáte nic hmatatelného, nic trvalého.“ A najednou jsem věděl jak na tuhle otázku odpovědět. Když utratím své peníze za cestování, tak vlastně investuji sám do sebe. To co zažiji, to co uvidím na vlastní oči, to co se naučím na cestách, se stane navždy mou součástí. Jsou to naše vzpomínky a zkušenosti, které utváří nás samotné, nikoliv materiální statky z kterých máme radost jen do té doby, než nám zevšední. I když svoje věci máme rádi a máme k nim vztah, tak pořád nejsou naší součástí. Ale zážitky ano. To, kým jsme dnes, je výsledkem všech našich zážitků a zkušeností.

Takže.... myslím že je jasné na co momentálně šetřím peníze J

Výpis z deníku #4

Tak tohle mám na cestování nejraději...

Nikdy nevíte co vás potká a kolik hodných lidi žije na tom světě.

Loučim se s Alešem, s kterým jsem trávil pár skvělých dni v Pokhaře. Díky Aleši! A jedu směr národní park Chitwan. Hudba v uších, pozoruji z okna krásnou přírodu a znovu jsem na cestě sám... V tom mě vyrušil spolucestující „Hi, where are you from?” a tak jsme si začali povídat. Bylo to asi 30 minut, co jsem se cítil opět sám na cestě než mě Sudarson oslovil. Studuje medicínu a zrovna jede na kolej. „Nejspíš jsi hladový po tak dlouhé cestě, musíš zajít k mému stríčkovi. Je to buddhista a strašně rád tě přivítá a pohostí!” Nechtěl jsem obtěžovat a tak jsem zdvořile odmítl, když ovšem naléhal tak jsem pozvání nakonec přijal. Nepřijal mě ovšem jen on s otevřenou náručí ale celá rodina, která se v krátké chvíli sešla v obývacím pokoji. Pověděl jsem, že jedu do národního parku a hledám průvodce, protože do parku nemůžu sám. A tak začali odvolávat agentury a hotely a pokoušeli se mi najít průvodce za nepálské peníze a tak bych to měl 4krat levnější než běžný cizinec. Mezitím odběhla didi do kuchyně (didi se označuje každá dospělá žena v Nepálu. V překladu je to něco jako starší sestra) ostatním jsem vyprávěl o naší krásné republice, mé rodině i přátel a ukázal fotky z cest. V tom mě zavolala didi ze je oběd hotový. Na stole byla velká porce Dal Bhat (tradiční jídlo v Nepálu, které obsahuje rýži, čočku, zeleninu, brambory na kary a další přísady. Dá se říct, co dům to jiný dal bhat. Taky se tomu říká "dal bhat 24hour power") bylo to vynikající a didi pozorovala, jak to do sebe dávám. Jedl jsem rukama, protože příbory neměli tak se trochu i smála, že to neumím. Sudarson mi ukázal jak se to ji rukama. Trik je v tom, že si jídlo naberete na špičky prstů a palcem si jídlo pristrcite do pusy, k tomu ještě si ještě pomůžete srknutím. Když jsem poprosil o další porci, byla moc ráda. Anglicky neuměla a tak poprosila Kumara ať mi vyřídí, že ji těší že mi chutná. Po jídle jsme si ještě chvíli povídali, ale pak jsem musel na autobus do narodního parku. Poprosil jsem je ještě o společnou fotku, aby mi vždy připomněla, jací hodní lidi na tom světě žijí. Se všemi jsem se rozloučil a moc poděkoval. Strýček mě pak hodil na motorce k autobusu a rozloučil se slovy „kdyby jsi s čímkoliv potřeboval pomoc tak se na mě prosím obrať. U nás jsi vždy vítán”. Ted už jsem v národním parku, seznámil jsem se s Badurem který tady hraje na kytaru a těší mě pocit, že v Nepálu se mám za kým s úsměvem vracet J

Výpis z deníku #3 

Den blbec aneb hodní lidi existuji!

Včera jsem se probral v hotýlku ve vesničce Ghasa, dal snídani a vyrazil do vesničky Tatopani vzdálené asi 20km. Po cestě jsem dostal hlad a tak si nakupují ovoce u místního prodavače. Jen peněženka nikde... Batoh dvakrát převrátím vzhůru nohama a peněženka pořád nikde... Policejní stanice není daleko a tak jdu ztrátu nahlasit. Samozřejmě policista neumí anglicky a tak běží pro někoho z vesnice kdo anglicky mluví. Sepíšeme protokol dal vysílačkou vědět ostatním hlídkám které jsou po cestě a víc dělat nemohl. No ale co teď? Mám jen pul litru vody, jablko, 12 dni do odletu a do nejbližšího města nejméně 6 hodin cesty autobusem, jenže jsem bez peněz a platební karty... Nemám co jist a kde spát.
Jdu do nejbližší vesnice kde chytnu signál a mohl tak zavolat rodině, na pojišťovnu apod. Cestou vidím chlapka který na me mává at jdu za nim a vypadá, že potřebuje pomoct, tak radeji zrychlím. Je u studny a z nějakého důvodu nemohl hnout nohou. Natahnu ruku a pomužu mu překonat větší schod. Poděkoval a pověděl, že je na část těla ochrnutý a je pro něj složitý i sebemenší pohyb. Pomůžu mu domů donést vědro vody a začneme si povídat. Pověděl jsem mu o ztrátě peněženky a od te doby mi vše připadalo, jako malý zázrak který by však měl být naprosto běžný. „Nic se neboj, tvuj problem vyřešíme. Dnes prespis u mě doma. Máš hlad? Něco ti uvařím. Zítra pojedeme spolu do Pokhary (větší město v Nepálu asi 6 hodin cesty z Himálaji) cestu ti zaplatim a v Pokhare mám rodinu, tam můžeš zůstat a zařídit si vše potřebné” ani jsem nevěřil, jak může byt tak laskavý aniž by mně znal. „Já se omlouvám ale nemůžu vám za to nic dát, mám jen tento batoh” pak řekl větu kterou si budu pamatovat asi po zbytek života... „Ty jsi pomohl mně, já pomůžu tobě a ty zas druhým, tak to přece má být ” a vážně jeden dobrý skutek plodí další a další... Přijdu do vesničky, chytnu signál, dám vědět, co se stalo a jdu na policejní stanici nabit mobil a pro trochu vody. Mezi tím se to doslechla vesnice a z nejbližší restaurace mi donesli polévku ani jsem nevěřil co se mi to děje. Všichni se tak starali, až jsem tomu nevěřil. Jenže na další dny co budu dělat? Nemůžu přežívat díky dobroty druhých, snad mobil mužů prodat... do toho kolem stanice vidím procházet Briana a další dva které jsem potkal v basic campu před pár dny. Brian s úsměvem na tváří a s peněženkou v ruce. „Hej Tome, celý den tě hledáme!” neměl jsem slov... „Ležela na trávě asi 20 minut cesty od hotelu, kde jsme nocovali” nemohl jsem tomu uvěřit. V peněžence jsem měl vše! Peníze, karty, prášky proti alergii i fotky nejbližších a vše mi donesli. Ten jejich pohled nezapomenu a pořádně jsem nevěděl jak dostatečně poděkovat. Taková neuvěřitelná náhoda! Musel jsem ještě zajít za pánem, co mi chtěl pomoc ale už byla tma a po cestě se plazí mnoho hadů a tak je to nebezpečné jít pěšky. Naštěstí mi dal jeho tel číslo a jak budu v Pokhaře, tak ho tam vyhledám a musím mu poděkovat za jeho pomoc, kterou mi chtěl poskytnout.

Taky se mi ozvalo plno z vás aniž by jste mě pořádně znali, nabízíte mi i finanční pomoct nebo posíláte důležité rady či odkazy co v takových případech dělat, takže moc děkuji i Vám!

Dá se říct že v nouzi poznáš nejen přítele ale i lidi kteří pomůžou protože cítí že to je tak správné a vědí že dobrý skutek plodí další dobrý skutek a další a další.... J

Výpis z deníku #2
Noc v národním parku v Západním Bengálsku.

Tohle je fotka z národního parku Sundarbans v Západním Bengálsku. To byl ten den, kdy jsme pluli v téhle loďce pozdě večer pozorovat hvězdy, které zářily víc než kdy jindy a z nedalekého ostrova hrála indická hudba. Ve vodě se třpytil plankton a vypadalo to, jako kdyby hvězdy spadly do vody a mohl jsem si na ně šáhnout. Pak bylo už jen čisté ticho... Po delší době jsme připluli k větší lodi, kde se dalo spát v podpalubí. Unavený jsem lehl a zatáhl síť proti komárům, která byla nad postelí. V pět ráno mě vzbudí rybáři chytající ryby do sítí. Jen jsem je pozoroval z okna v podpalubí a užíval krásného rána.

Výpis z deníku #1
Sloní rodinka

Jsou to dva dny a porad na to musím vzpomínat s úsměvem. Postupně mi dochází, co jsem vlastně viděl a zážitek se tak zda silnější než ze začátku. Cestou z Ooty do Mysuru jsme jeli přes národní park, řidič me však ujišťoval, že žádnou zvěř neuvidím v tuto hodinu, tak jsem nasadil sluchátka a únavou z dlouhé cesty usínal. V tom me probudí silné troubení a tak se podívám co se děje na cestě. Jenže nikdy nic tak nechápu kdo, co troubí a v tom se ozve další troubení. Řidič zpomalí a s úsměvem se podívá na mně. Podívej se na druhou stranu mi povídá a mně se rozzářili oči. Kousek od nás se pásla sloní rodinka ve volné přírodě a táta slon tam vytruboval. Nebyli to sloni ze zoo nebo ochočení aby vozili turisty sem tam ale rodinka, která si žila svobodně ve volné přírodě a kterých je na světě čím dál tím méně. I když to trvalo jen pár sekund tak nic tak úžasného jsem dlouho neviděl a věřím že, pokaždé když si na tenhle okamžik vzpomenu tak se musím usmát J  a přesně tohle jsou ty okamžiky, které ti zkrášlují život J těším se co dalšího mi indie přinese.

Spuštěn nový blog o cestovaní "Tomík na cestách" cestují a poznávám svět. Hledám to hezké v něm.